Náš příběh

Můj příběh není jen o houbách. Je o mé povaze. Stále hledám nové a nevyzkoušené věci. Na počátku byl zdánlivě neuskutečnitelný až bláznivý nápad. O to však větší výzva to pro mne byla. Baví mne nápady promýšlet, postupně je tvořit a naplňovat.

Tenhle klukovský zájem, přicházet věcem na kloub a tvořit z nich smysluplné celky, to je celý můj sedmdesátiletý život.

V padesátce mnoho mužů projde zlomem v myšlení, hodnocení a také profesním životě. Mě to potkalo také. V té době jsem stál před „životním“ rozhodnutím. Měl jsem dva koníčky, které mě provázely od mladých let. Těmi bylo jednak houbaření, jednak vaření.

Rozhodl jsem se splnit si svůj sen a oba koníčky spojit do podnikatelského nápadu a projektu. Nazval jsem jej HOUBOVÁ GASTRONOMIE. Začal jsem v rámci potravinářství a gastronomie vytvářet samostatný, ale s ostatními obory (maso, zelenina, ovoce atd.) propojený obor technologií a receptur zpracování jedlých hub.

Za zhmotněním mého snu bylo deset let přemýšlení, promýšlení, pak realizace malé potravinářské výrobny. Během té doby jsem také prostudoval řadu publikací a skript.

Strávil jsem stovky hodin v kuchyni, kde jsem zkoušel a zkoušel. Praxe chemika se ukázala k nezaplacení. Možná to mělo zaznít na začátku tohoto povídání, vystudoval jsem totiž VŠCHT v Praze.

Houby sbírám společně se svou ženou v českých lesích, převážně na Šumavě, v Českém lese a na Křivoklátsku. Rozhodli jsme se strávit stáří a důchod aktivně v přírodě.

O budoucnost nemám strach. Moje dcera Ivana se rozhodla podnik převzít a pokračovat v tomto díle, samozřejmě se svým osobitým vkladem. Ale to už je její příběh.

Můj příběh není o houbách, ani o mé povaze, ale o životní cestě. Tato se odehrává ve dvou rovinách. Jednou rovinou je profesní nebo pracovní život, druhou životní styl.

Jako dítě technicky vzdělaných rodičů jsem „logicky“ tíhla ke studiu humanitních věd:) Vystudovala jsem práva. Poté jsem 14 let byla zaměstnána v oboru. Vždycky mne ale lákalo podnikat a hlavně být sama svou paní. Dlouho mi trvalo, než jsem udělala první krok k naplnění své představy.

Tím prvním krokem bylo rozhodnutí přestat být zaměstnancem. Toto rozhodnutí umocnila situace, v níž jsem cítila, že mě děti více potřebují.

Jako dítě rodičů – houbařů jsem od mala chodila na houby. V přírodě jsem trávila mnoho času. Do přírody mne často brával také dědeček. Až ve starším věku těmto mým blízkým děkuji, že jsem nemusela vyrůst mezi čtyřmi stěnami bytu. Příroda se postupem času pro mne stala vášní a místem, kde mohu čerpat energii.

S tátou jsem se poprvé rozhodla spolupracovat před několika lety, ale až teď vím, že to bylo příliš brzy a nebyla jsem připravená na takovou změnu ve svém životě.

Po pár měsících jsem se vrátila ke své profesi a do zaměstnaneckého poměru. Táta mne nikdy nikam netlačil, nechal mě jít si svou vlastní cestou.

Až po dalších sedmi letech mi došlo, že mohu spojit svou vášeň – přírodu s pracovním životem. Rozhodla jsem se odpovědně, že do rodinného podniku vstoupím a přeberu co možná nejvíce vědomostí a zkušeností a rodinný podnik obohatím o nové věci, které mne neustále napadají a na nichž pomalu a jistě pracuji.

Profesi právníka neopouštím. Když se chce, jde skloubit skoro všechno, aniž by se člověk stal otrokem svého času.

Já se připojil k Jurovi a Ivaně sice o něco později, ale o to rychleji a plně mě houbový svět uchvátil.

První pracovní zkušenosti jsem začal sbírat jako středoškolský učitel, ale docela rychle mi tenkrát došlo, že učení pro mě zatím není to pravé ořechové. Pak jsem si postupně doplnil ekonomické vzdělání a strávil poměrně dlouhý čas v oblasti médií, reklamy a marketingu, až jsem před pár lety dospěl k poznání, že už mě dosavadní práce nenaplňuje a že bych v životě rád dělal něco smysluplnějšího.

Začal jsem se tedy porozhlížet po něčem zajímavějším, až se mi to díky houbám povedlo nalézt, navíc s jedním velkým bonusem, totiž možností trávit ještě víc času pohybem a v přírodě.